Offenbach mania

Když se řekne Olda, patří k tomu hned Offenbach. Jacques Offenbach. Němec, kterého otec poslal do Příže studovat na tamní konzervatoř, aniž by tušil, jak slavným se jeho syn stane. Malý Jacob vykazoval extrémní hudební nadání od útlého věku (v šesti letech už vystupoval jako cellista). V Paříži pak už se svým nástrojem byl za virtuosa. 
  Ale Offenbach se našel až v hudebním divadle. Miloval Mozarta, vážil si Rossiniho, díla mistrů poznával z orchrstřiště, kde chvíli působil a nečekaně si tak dláždil cestu ke slávě.
  A to stačí! Koho to zajímá, může si nastudovat víc. Ale mít svůj blog a nenapsat do něj ani čárku o nejzásadnější kulturní osobě mého života, to by se rovnalo zradě.
  Jak jsem se k němu dostal? Přes Polskou krev od Nedbala! Zpíval jsem v ní víc než rok v Hudebním divadle Karlín, díky čemuž jsem v ranném věku potkal starý hudebně dramstický žánr a začal ho víc poznávat. A ze všeho toho nového častěji vykukoval papa Offenbach, až se z jeho odkazu u mě zrodila mánie.
  A nutno je říct, že Čechy jsou pro Offenbacha htozné místo. Protože sem jeho práce dorazily skrz Německo, byly už v dost hrozném stavu (nešetrné škrty v partituře, otřesné orchestrace atp.), ale další úpravou a vnucenou představou, že je to frivolní kýč, dost značně zaniklo skutečné bohatství jeho odkazu.
  Offenbach je veselý, ale není vulgární. Je veselý, rafinovaný, něžný, hravý, bezstarostný a delikátní. 
  Ale to byste ho museli znát. 
  Tak to třeba začne i u vás. Protože Offenbach je můj (ne)tajný zdroj dobré nálady a nadhledu. 

 Zdravím vás zaníceně pro Offenbacha